S01E09 - Zvláštnosti a úlety: Proč můj mozek nesnáší rozblemcanou brokolici

Věděla si, že špatná vidlička může zkazit celý oběd? Nebo že punčocháče jsou ďáblův výmysl? Dneska si povíme o těch zvláštních, vtipných a roztomilých stránkách ADHD – a o tom, jak si z absurdností můžeš dělat legraci místo toho, abys kvůli tomu brečela.

POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY

OK, lidičky, já jsem Step a vítejte na Amygdala party – v epizodě, kde se ponoříme do podivné logiky mozku s ADHD. Dneska se podíváme na všechno divné, vtipné, to, co u ostatních vede k tomu, že pozvednou obočí – a jak si můžete vybrat, jestli to vnímáte jako prokletí, nebo jako superschopnost. Anebo obojí. Ale nejdřív bych chtěla poděkovat vám, co jste mi psali - ať už skrz mojí stránku Amygdalaparty.cz nebo přes Instagram. Moc si vaší zpětné vazby cením, děkuji! 

Pojďme na chvíli, na těch zhruba třicet minut, co tahle epizoda trvá, zapomenout, že žít s ADHD je někdy fakt náročný. Zapomeňme na chaos v hlavě, na hanbu a sebekritiku. Dejme bolestivé odmítnutí a vyčerpávající přetížení na chvíli k ledu. Pojďme to otočit. 

Dneska totiž chci mluvit o té stránce ADHD, která je roztomilá. Výjimečná. Vtipná. Divná – ale takovým milým způsobem. A tím nemyslím, že to, co přijde roztomilé mně, musí přijít roztomilé i tobě. 

V životě existuje spousta věcí, které nás můžou štvát – třeba když máte mozek závislý na dopaminu, a chová jako vlk, co se chystá sežrat Červenou karkulku. A jen tak pro pořádek – tohle rozhodně není žádný kompletní seznam. Zvláštnosti ADHD jsou stejně jedinečné jako otisky prstů. Možná budeš souhlasně kývat hlavou, možná se tě nic z toho netýká, nebo máš úplně jiné zvláštnosti, o kterých jsem nikdy neslyšela. A to je právě to krásné – každý máme svou sbírku. Tohle jsou některé ty moje – a pár jsem si půjčila od ostatních. 

Já se na ADHD dívám jako na horskou túru. Je to makačka dostat se na vrchol, ale ta vyhlídka! A navíc si můžeš sama zvolit, jak vysokou horu chceš zdolat. Já osobně nevidím smysl v tom šplhat na osmitisícovky, i když tam máte svět pod sebou. Pro někoho je dostatečně vysoký i nejvyšší kopec v Dánsku – 170 metrů nad mořem. A to je naprosto v pořádku. 

Náš mozek – každý mozek, nejen ten s ADHD – má tendenci automaticky se soustředit na to negativní. Je to takový vestavěný bezpečnostní systém, co nám má pomoct přežít. 

Jenže mozek s ADHD žije ve světě, který pro něj není stavěný. Musí makat víc, víc se přizpůsobovat – a proto je tak snadné zaměřit se na to, co je těžké, negativní. A čím víc to děláte, tím míň vidíte příležitosti. Všechno je náročné, všechno je nebezpečné. Všechno je špatně.  

Pointa je, že už na začátku si můžeš zvolit, jak se na tuhle túru budeš dívat. Můžeš nenávidět balení batohu. Nezajímá te plánování trasy měsíce dopředu, prostě chceš vylézt a mít to za sebou. Můžeš si stěžovat na puchýře a škrábance, co po cestě nasbíráš. Můžeš klidně nenávidět ten vrchol a nechápat, co je na té zatracené přírodě tak úžasného. 

A já to chápu. Taky mám dny, kdy už jen představa túry mě štve. 

Ale také se můžeš rozhodnout, že se na tu cestu budeš těšit. Že ta dřina je cesta k odměně. Ten výhled, co t čeká na vrcholu – to je něco magického. Stojíš tam, úplně nahoře, zhluboka dýcháš. Máš svět pod sebou (dobře, možná ne, pokud si si vybrala ten dánský kopec, ale i tak). Dokázala jste to. ZVLÁDLA jste to. Šla jste dál navzdory puchýřům, navzdory škrábancům. 

Díváš se dolů do údolí a vidíte všechny ty malé lidičky, co si tam žijí své životy. A ty stojíš tady – na vrcholu hory.

A zatímco se raduješ z toho, že jsi to zvládla, mozek se pomalu přestává soustředit jen na to negativní. Náš mozek je totiž dost pružný – a to můžeš využít ve svůj prospěch. Čím víc trénuješ vidět to pozitivní, tím snazší to bude. Je to jako stezka v lese – čím častěji po ní chodíš, tím je zřetelnější. Když ji udržuješ, mozek si na ni zvykne – začne automaticky zatáčet tím směrem. Směrem k tomu dobrému. Tam, kde dřív viděl jen tmu, únavu a hanbu. Mozku můžeš klidně říct, ať si trhne – a přejet ho jako parní válec. A to nejlepší na tom je, že tohle není new age žvást, to je pravda založená na vědomostech o tom, jak mozek funguje. 

DOPAMILLA: Nezapomeň na Bitihorn! 

Díky za připomínku, Dopamillo. Bitihorn je norská hora – ne úplně Mount Everest, ale dost vysoká na to, aby vám dala zabrat. A dost krásná na to, aby vám vzala dech. Na Bitihornu jsem byla před lety – v mlze a bočním větru. A to teda nebyla žádná romantika. Bylo to fakt na houby. Pršelo, byla zima, a já bych nejradši dala facku tomu, kdo říká, že neexistuje špatné počasí, jenom nesprávné oblečení – a ještě se u toho tvářil jako reklama na bundy z Decathlonu. 

Místy jsme se v té mlze ani neviděli, bála jsem se, že se zamotám a ztratím od skupiny. Neznala jsem to tam. A na vrcholu – no, nejen že nebyl žádný výhled, ale ani žádný pocit vítězství. Zastavili jsme, že prý jsme na vrcholu. No super. Skvělý výlet, že jo. 

Ale další den, když jsme odjížděli, bylo krásně. Slunce, modrá obloha. A já se otočila, podívala se na ten vrchol a řekla si: TAM jsem byla včera. TAM NAHOŘE. 

A stejně jako můžeš vnímat ADHD jako požehnání nebo prokletí – a většinou to bývá obojí najednou – tak si můžeš vybrat, jestli ty malé podivnosti vnímáš jako něco vtipného, něco, co ti dodává charakter. Já to tak rozhodně vnímám. 

DOPAMILLA: No tak, pojďme na to – povídej, jak nesnášíš rady a přísná pravidla, jak nenávidíš návody, ale zároveň chceš přesně vědět, jak něco udělat! Už se nemůžu dočkat! 

Jo, přesně tak. Jestli něco fakt nesnáším, tak je to, když mi někdo říká, co mám dělat. Už na základce jsem se hádala s mamkou, když mi každý nachystala oblečení do školy. Nechtěla jsem nosit ty její krásné vyžehlené halenky a sukně, které mi samozřejmě podstrkovala. 

A dodnes mě nejvíc vytáčí, když se mi někdo snaží pomoct s nějakým problémem. Nemusí to být nic velkého – klidně jen jak uklidit byt nebo uvařit večeři. Nikdo mi nemusí říkat, jak na to. Chci si to udělat po svém. Freestyle. Tak, jak to moje hlava uzná za vhodné. 

Jasně, může se stát, že místo úklidu skončím u prohlížení fotek z doby, kdy mi byly tři roky. Nebo že z gulášové polévky bude guláš. A právě proto u nás peče kváskový chleba můj partner – moje hlava totiž odmítá dodržovat přesné vážení, skládání těsta a počítání překládání. Pfff. 

DOPAMILLA: No jasně, ty bys místo chleba upekla možná housky nebo třeba i koláčky, hlavně že pečeš! 

A víš co? Má to svoje vysvětlení. Náš mozek nemá rád rady nebo pomoc, protože to působí, jako by nám někdo bral možnost volby a jednání. Náš mozek chce rozhodovat sám. Chce si tu cestu najít sám. Systém, který si nevytvořil sám, působí jako klec. Náš mozek je stvořený pro chytré rozhodování v různých podmínkách. Neberte nám to. I když to občas znamená, že si vyšlápneme epickou trasu pro úplně obyčejnou věc.  

Ale – a tady to začíná být zábavné – když mám dělat něco, co mě absolutně nezajímá, tak to je jiná liga. V tu chvíli nechci svobodu dělat to po svém. Chci to spíš vyhodit to z okna. 

Nedávno jsem si chtěla založit účet na jedné online službě. Vygooglila jsem ji, klikla, založila účet, začala pracovat – a pak zjistila, že jsem klikla na úplně jinou službu. Konkurenci té, kterou jsem vlastně chtěla. Ti šmejdi si zaplatili první místo na Googlu, a já – v touze mít to rychle hotové – si toho nevšimla. A začalo peklo. Založit účet trvalo 30 sekund. Smazat ho? Přes hodinu. Včetně naštvaného rozhovoru se zákaznickou podporou, blížícího se meltdownu a SILNÉ touhy, aby mi někdo – vždycky to chudák odnese můj partner – prostě řekl, co mám dělat. Krok za krokem. 

DOPAMILLA: A co takhle přečíst si návod na použití, ne? 

Návody. Návody na použití jsou jako spiknutí proti mozkům s ADHD. Často nedávají smysl, jsou zmatené – a nemluvím ani o těch, kde mapa absolutně nesedí s terénem a vy tam sedíte s pěti šrouby, i když jste měli mít tři hřebíky. Já chci přesný popis, krok za krokem, ideálně s obrázky – ale ten popis MUSÍ sedět! 

DOPAMILLA: Všechno je přece v manuálu, strana 4, bod 3b! 

Jo, já se nikdy nedostala přes druhou stránku návodu. To to asi vysvětluje. 

Takže dělat nezajímavé úkoly nebo se řídit návodem – jo, to jsou přesně ty drobnosti, co mě dokážou úplně rozhodit. Buď funím vzteky, nebo brečím jako tříleté dítě v záchvatu vzteku v cukrárně, protože nedostane lízátko. Ale rozhodla jsem se, že tohle je prostě součást mě. Takže místo toho, abych dala prostor tomu odpornému hlasu jménem Hanba, když můj partner s úsměvem poznamená: Step (3 roky) nechce jíst brokolici – k tomu se ještě dostanu – tak radši odpovím: Jo, ale je to tříleté dítě, které sis vybral milovat. 

Snažím se přizpůsobit, snažím se pochopit, ale nemůžu vždycky změnit, jak můj mozek funguje. Takže místo abych se styděla, volím humor. A lásku. Protože to jsme si přece vybrali – oba dva. 

A teď k té brokolici. Ne že bych brokolici neměla ráda. Já NENÁVIDÍM brokolici v URČITÝCH formách. Rozblemcaná, převařená brokolice – to je jako žvýkat mech. A když jsou růžičky moc velké, tak je prostě nejím. Ale když uděláš brokolicový salát, kde je všechno nakrájené na malé kousky, syrové, s tou správnou křupavostí – tak tu brokolici MILUJU. 

Nejde o to být vybíravá nebo rozmazlená. Jde o to, že mozek s ADHD je jako hypersenzitivní mikrofon – zachytí úplně všechno. Jiné mozky mají filtr, který potlačí nepodstatné vjemy. Ten náš? Ten jede všechno na plný pecky. 

Takže když je brokolice rozvařená, mozek nezaznamená jen „zelenina“. On zaznamená: špatná konzistence, divná textura, něco, co se ti rozplizne v puse – ALARM ALARM! Stejně jako u mikrovláknových hadříků – mozek huláká, že tohle je PŘÍŠERNÝ materiál na dotek. Mikrovlákno je ďáblův vynález! 

DOPAMILLA: A nezapomeň hned ustřihnout všechny cedulky z oblečení, jakmile si ho koupíš! 

Jo, to je dost běžná věc. A víš, co mě fakt baví? Mozek s ADHD má často silné preference, co se týče správné vidličky nebo lžičky. Máš to taky? No jasně, že existují správné vidličky a správné lžičky.

Byla jsi někdy v restauraci, kde ti dali takové ty starodávné vidličky s dlouhými, tenkými hroty? Takové, co vypadají spíš jako zbraň než něco, co si máš dát do pusy? Nebo lžíci tak obrovskou, že bys s ní mohla napájet holuby? Jak ti ten oběd chutnal? 

DOPAMILLA: Takže když mě někdy uvidíš, jak zírám na příbor – neřeším etiketu. Plánuju přežití. 

Jo, protože nejde o to být vybíravá nebo divná – jde o to, že náš mozek vnímá a zesiluje smyslové vjemy, které ostatní ani nezaznamenají. Když dostaneš vidličku, která je divná – moc těžká, moc tenká, moc ostrá, moc studená – mozek to může vyhodnotit jako nepříjemné nebo dokonce hrozivé, i když je to objektivně úplně normální vidlička. 

Náš mozek je navržený tak, aby předvídal svět. Neustále vytváří vzorce, očekávání, rozpoznávání. A když se něco vymyká – třeba vidlička, co nesedí do ruky, nebo textura, co neodpovídá očekávání – mozek to může vyhodnotit jako potenciální hrozbu. I když to nedává smysl. 

Mozek je jako lovec, co čeká na jelena – a najednou přijde zebra. Vypadá to jako zvíře, ale je pruhované a divné a já nevím, jestli je nebezpečné. Tak ztuhnu. Nebo uteču. Nebo začnu ječet. Přesně tak se cítím, když dostanu vidličku, co nesedí. Nebo když je brokolice rozvařená. Můj mozek křičí: „ŠPATNĚ! NEBEZPEČÍ!“ – i když je to jen večeře. 

DOPAMILLA: Pro mě je to naprosto logické, tak! 

A pak je tu to s těmi vzorci. Já jsem naprosto posedlá hledáním vzorců. Když najdu v něčem vzorec, tu věc pochopím – ať už jde o chování lidí, zvířat, nebo třeba o to, jestli existuje nějaký systém za tím neustálým kolísáním cen na benzínkách. 

Poznámka k tomu poslednímu: Určitě tam nějaký vzorec je, ale zatím mi to nepřišlo dost důležité na to, abych si sbalila svačinu a bivakovala před benzínkou dva týdny. Asi bych ten vzorec nakonec našla, ale... není to zas TAK důležité. 

DOPAMILLA: Já tam klidně sednu a budu se cpát sladkostmi!

Pointa je, že spousta lidí s ADHD má hyperaktivní schopnost rozpoznávat vzorce. Mozek hledá souvislosti, systémy, logiku – protože to přináší pocit bezpečí a pochopení. Když vidíš vzorec, všechno zapadne. Přijde klid. Smysl. A dopamin. 

DOPAMILLA: Takže vzorce jsou droga? No to je pecka! 

To znamená, že tvůj mozek je extra dobrý v hledání souvislostí, které ostatní ani nezaznamenají. Je to jako mít v hlavě detektiva, co nikdy nespí. Díky tomu jsou lidé s ADHD často kreativní a skvělí řešitelé problémů – protože vidí spojení, která ostatním unikají. 

Ale taky to znamená, že můžu strávit tři hodiny tím, že se snažím zjistit, proč soused vždycky vychází z domu v 7:23 večer. Spoiler: Chodí na noční. 

Tohle byly jen příklady senzorického přetížení. Samozřejmě existuje spousta dalších věcí, na které můžeme reagovat. Určitě bys mohl přidat i svoje: blikající zářivky. Lidi, co mlaskají. Přeplněné autobusy plné zpocených těl. Stěrače, co nikdy nestírají ve „správném“ rytmu. Lidi s vadou řeči. Lidi, co tančí mimo rytmus! 

Punčocháče – prosím, nezapomeňme na punčocháče, co sjíždějí, svědí a měly by být zakázány. Punčocháče je část oblečení univerzálně nepřátelská vůči ADHD. 

A všechny tyhle smyslové vjemy nás můžou přivést k šílenství. Někdy je ten pocit tak silný, že musím opustit místnost, abych něco nerozmlátila jako v kresleném filmu. BOOM. SMACK. PRÁSK. 

DOPAMILLA: Pořád mluvíš o tom, co má být roztomilé...? 

Ne, tohle není úplně roztomilé, uznávám. Ale ve správném kontextu – s odstupem a humorem – se tomu dá zasmát. A to je moje volba. Lepší než brečet. 

Další ADHD-vlastnost, která není zrovna roztomilá, ale může být docela vtipná, je moje schopnost rozbíjet věci, aniž bych se jich dotkla. Fakt. Mám nějakou auru – nebo mojo, vyber si – která způsobuje, že věci kolem mě přestanou fungovat. Jen tím, že jsem poblíž. 

A ne, nikdo to zatím vědecky nezkoumal, jen aby bylo jasno. Ale nejsem první, kdo to říká. A mám i svědka. Když jsem začala chodit se svým partnerem, zmínila jsem mu tuhle velmi nepraktickou, ale zajímavou schopnost. Pracuje jako ajťák, takže se smál. O deset let později se už nesměje. Viděl to na vlastní oči. Počítače, co zamrznou, jen co si k nim sednu. Tiskárny, co přestanou tisknout. Kávovar, lednička, pračka. Viděl to všechno. 

Je to, jako by se kolem mě vytvořil kruh jako ve Stonehenge – a všechno, co se dostane do té zóny, může prostě přestat fungovat. Ne pokaždé, ne pořád, ale dost často na to, aby si toho člověk všiml.

Racionální vysvětlení je: Když jsme frustrovaní, mačkáme tlačítka silněji. Přeskakujeme kroky, protože to chceme mít rychle za sebou. Zapomeneme počkat, až se něco načte. Mačkáme všechno najednou, protože trpělivost je... no, neexistující. 

A když technologie nefunguje hned, naše stresová hladina může vystřelit z nuly na sto za dvě sekundy. A stres a technologie? Nejsou nejlepší kamarádi. 

Ale já si spíš představuju, že za tím stojí nějaká ta naše aura. Nebo možná... magie. Pravděpodobně černá magie. 

DOPAMILLA: Takže nejsi nepřítel technologií – jsi jen technologicky radioaktivní? 

Další věc, kterí platí pro spousta lidí s ADHD, je mít oblíbené jídlo. Třeba snídani, kterou jíš týdny, měsíce. Má správnou konzistenci, správnou chuť – mozek spokojeně kývá. Dopamin v rovnováze. Tohle mi chutná. Praktické, nemusíš přemýšlet, co jíst každý den, nemusíš plýtvat energií na tuhle nudnou úlohu.

Ale pak – po pěti měsících s ovesnou kaší nebo šesti týdnech s rýžovým chlebem se šunkou a okurkou – najednou, NÁHLE, se mozek rozhodne. 

NE. A znovu NE. UŽ TO NEJDE! Ta kaše v puse nabobtná do nechutné hmoty až to musíš vyplivnout, jinak se pozvracíš. Ten rýžový chléb je suchý jak poušť! Takže – šmytec. Ovesná kaše je pasé. A už ji nikdy nejíš. Anebo si za osm let vzpomeneš, že ti vlastně chutnala – a začneš znovu. 

DOPAMILLA: Takže jde vlastně o binární vztah k věcem? 

Jo, přesně tak. A u mě je to i binární vztah k hladu. Buď nejsem vůbec hladová. Anebo umírám hlady. Mezi těma dvěma stavy je asi čtyřsekundové okno. Spousta lidí s ADHD vnímá tělo jako buď úplně ignorované, nebo úplně přetížené. Hlad, únava, stres, radost – často přichází jako vlna. Ne postupně. Mozek přeskočí všechny ty mezistupně. „Trochu hlad“ neexistuje. 

DOPAMILLA: A nezapomeň na paniku, když obchod přestane prodávat tvoje oblíbené jídlo. Odpočívej v pokoji, moje perfektní snídaně 2024–2025. 

A když už mluvíme o binárnosti – všiml sis, jak ADHD-mozek dokáže za tři sekundy rozhodnout, že koupí dům, ale hodinu vybírá, jaký film si pustí? Nebo stojíš před ledničkou a zíráš do ní deset minut, jako by se její obsah měl magicky proměnit v něco zajímavějšího? 

DOPAMILLA: Jestli čekáš, že jogurty začnou tancovat, zatímco mléko brnká na kytaru a máslo zpívá, tak to budeš zklamaná. 

A jako by to nestačilo – mám jednu vlastnost, která je super, když jsi novinář, ale trochu náročná v běžném životě. Lidi mě mají rádi. Ne vždycky ti, které bych chtěla, aby mě měli rádi. Ani ti, které se snažím získat. 

Ne. Ale cizí lidi, co potkám v obchodě, při práci, nebo třeba když něco kupuju. Jednou jsem koupila dům od paní, která si mě vybrala jako kupce, protože jsem se jí líbila. Po půlhodinovém rozhovoru mi ho prostě prodala. Může se stát, že mi někdo na nádraží nebo v obchodě začne vyprávět svůj životní příběh – jen proto, že jsem mu podržela dveře nebo mu pomohla s kufrem. 

Nesnažíme se být cool. Nesnažíme se být oblíbení. Prostě jsme. A to dělá, že se s námi lidé cítí bezpečně. A najednou máš nového kamaráda. Ne proto, že jsi dodržel nějaký společenský návod – ale protože jsi byl sám sebou. A to stačilo. 

Aby bylo jasno – netvrdím, že jsem obecně oblíbený člověk, kterého všichni milují. Vůbec ne. Jsem moc upřímná, moc přímá, poznám, když někdo lže, a nesnáším kecy. Takže pro některé jsem pěkně otravná. Ale ta stejná upřímnost, schopnost poznat, když se někdo necítí dobře – to je důvod, proč se mi lidé snadno otevírají. 

Tohle, co popisuju, není vůbec unikátní pro mě. Existují na to i docela dobrá vysvětlení: 

Nefiltrovaná přítomnost | Lidé s ADHD bývají v rozhovorech naprosto přítomní. Ne napůl, ne zdvořile odtažití – ale opravdoví, přímí a zapojení. A to vytváří pocit bezpečí a blízkosti. 

Intuitivní sociální radar | Mnoho lidí s ADHD má silnou schopnost vycítit, když se někdo necítí dobře. Zachytí nálady, řeč těla, jemné signály – a reagují upřímně a s empatií.

Nečekaný humor | Mozek s ADHD spojuje věci nečekanými způsoby – a to často vede k tomu, že řekneš něco, co ostatní rozesměje. Nejsou to vtipy. Jsou to postřehy, co trefí do černého. 

Sociální magnetismus bez úmyslu | Protože se nesnažíš být oblíbený, působíš autenticky. A to lidi přitahuje. Ne všechny, samozřejmě – někomu připadáš moc, moc přímá, moc upřímná. Ale ti, co tě mají rádi, tě mají rádi právě proto, že se s tebou cítí vidění. 

Pamatuješ, jak jsem v dřívějších epizodách mluvila o tom, že ta hyperaktivita, která je tak typická pro kluky s ADHD, se u většiny žen odehrává v hlavě? Nejde jen o myšlenky, co víří, nebo o vnitřního kritika, co tě hlídá, jestli se chováš „jak máš“. Kdepak. 

To znamená i to, že vedeš vnitřní dialog. Diskutuješ, přikláníš se k různým názorům, měníš stanoviska. Vyjednáváš, smlouváš, povzbuzuješ se. Vedeš motivační řeči, krizové porady. Zvažuješ, plánuješ, píšeš si úkoly. Někteří z nás si k tomu ještě přehrávají film – takže jsme takoví malí tvůrci seriálu. Jenže ten seriál běží jen v naší hlavě.  

A pokud jsi jako já, tak se občas zapomeneš a najednou uprostřed procházky v lese vyhrkneš: „Jo, myslím, že bys to měla udělat takhle.“ A partner na tebe zírá, jestli tě právě nekleplo nebo nevidíš skřítky v mechu. 

Já osobně si nic nezapamatuju, dokud to neřeknu nahlas. Teprve když SLYŠÍM, jak říkám „nezapomeň, že máš zítra zubaře“, tak mozek pochopí, že to je informace, kterou by si měl uložit. Takhle si to aspoň vysvětluju. 

Jedna známá herečka nedávno v rozhovoru řekla, že věří na psaní rukou – že je tam silné propojení mezi mozkem a pohybem ruky. A já s ní souhlasím. Když jsem studovala, psala jsem si poznámky z přednášek. Nikdy jsem je nečetla. Ale jakmile jsem to napsala, měla jsem pocit, že jsem to uložila. Do archivu. Do paměťového archivu. 

Dnes už nemůžu říct, že můj mozek funguje stejně. Mám pocit, že tahle schopnost – a přiznejme si, byla dost praktická – byla jedna z těch, co odešly spolu s estrogenem. Dřív jsem byla roztomile roztržitá. Teď jsem prostě otravně zapomnětlivá. 

Mnoho lidí s ADHD má silnou tendenci vést dialog sami se sebou. Ne jen přemýšlet – ale mluvit, uvažovat, vyjednávat, komentovat. Je to jako mít v hlavě malou diskusní skupinu – a někdy musíš říct věci nahlas, aby to mozek vůbec zaznamenal. 

Děje se to proto, že myšlenky přicházejí rychle a ve velkém množství. A když sám se sebou mluvíš, pomáhá ti to je třídit. Dává to strukturu, přehled, vnitřní pořádek. Pomáhá nám to pamatovat si, rozhodovat se, pochopit, co vlastně cítíme. 

A jo – „normální lidi“ to dělají taky. Ale u lidí s ADHD je to častější, teatrálnější, a hlavně nezbytnější. Není to jen zvyk. Je to strategie. Způsob, jak dostat myšlenky z hlavy ven – do reality. 

DOPAMILLA: Takže… říkáš, že tvůj mozek je něco jako open space kancelář s mizernou akustikou? Kde všichni mluví najednou, nikdo si nic nezapisuje – a ty musíš vykřiknout „Zubař ve středu!“ nahlas, aby si to někdo v recepci poznamenal? 

Jo, přesně tak. A ještě jedna věc, kterou jsem jen tak letmo zmínila v minulé epizodě. Říkala jsem, že můj telefon je už asi deset let na tichém režimu. A zjistila jsem, že to je docela běžné u lidí s ADHD. Je to něco o předvídatelnosti, o náladě, o tom, že musíš reagovat v reálném čase – bez filtru, bez přípravy, bez toho, že bys to nejdřív prodiskutovala s mozkem.

Takže – telefon mám na tichém režimu. Nepřijímám hovory z neznámých čísel. Většinou ani z těch známých, pokud nepatříš do mého vnějšího kruhu přátel – nebo pokud se náhodou trefíš do momentu, kdy mám chuť být společenská a dobrodružná. 

Někdy zavolám zpátky. Ale ideálně mi napiš zprávu, ať vím, o co jde. To by vlastně mělo být součástí identifikace volajícího – kdo jsi a co chceš. Pak si můžeme zavolat! 

Ale pokud chceš odpověď – napiš SMS nebo e-mail. 

DOPAMILLA: Voicemail je vlastně jen způsob, jak říct „viděla jsem, že jsi volal – ale ne, díky“. 

Nejde o to, že bychom byli asociální – jde o načasování, kapacitu a kontrolu. Telefonát vyžaduje reakci v reálném čase. Bez scénáře. Bez pauzy. Bez možnosti prodiskutovat to s mozkem. Je to jako být hozená na jeviště do hry, o které jsi nevěděl, že ji hraješ. 

Proto je telefon často na tichém režimu. Ne proto, že nechceš mluvit – ale protože chceš rozhodnout, kdy a jak. Zpráva ti dá čas se připravit, pochopit kontext, najít správnou verzi sebe sama, která odpoví. 

DOPAMILLA: Takže navrhuješ, aby identifikace volajícího obsahovala: Kdo jsi, co chceš, a jak emocionálně náročný tenhle hovor bude na škále od „v pohodě“ po „ležím v klubíčku a brečím“? 

Haha, jo, to by bylo fakt užitečné 

Všechny tyhle drobnosti – zvláštní zvyky, roztomilé katastrofy – jsou součástí krajiny, ve které se pohybuju.

A trvalo mi, než jsem pochopila, kde vlastně jsem. Než jsem dostala mapu, která odpovídala terénu. ADHD není jen nálepka – je to vysvětlení. A právě tam tenhle příběh začíná. 

Stotožnit se s ADHD je jako dostat mapu k místu, kde jsi celý život bloudil – a vůbec jsi netušil, kde jsi, protože mapa absolutně neseděla. A když konečně zjistíš, kde jsi, když konečně dostaneš mapu, která odpovídá tomu, co vidíš kolem sebe – není cílem, abys tam postavil stan a zůstal. 

Diagnóza není výmluva – je to vysvětlení. Dává ti možnost pochopit sama sebe. Ale nezbavuje tě povinnosti snažit se. Nemůžeš si vždycky vybrat, s čím bojuješ – ale můžeš si vybrat, jestli tě to bude definovat. 

Jasně, můj mozek je někdy fakt pitomý. Zapomíná věci, ztrácí věci, nutí mě říkat nevhodné věci ve špatný moment, dělá ze mě sociální katastrofu, paralyzuje mě… a tak dál. Ale nemůžu si ho vyměnit.

Nemůžu ani vykřičet do světa, že už toho mám dost – že nás nemůžou cpát do čtvercové šablony velikosti A4, když jsme na ni nebyli nikdy stavění. I když by to byla skvělá úleva. 

ALE rozhodla jsem se ten mozek zkrotit. Rozhodla jsem se ho využít ve svůj prospěch. 

Jistě znáš ten vtip kde policista najde mrtvolu před gymnáziem. Chvíli na to kouká a říká si: „Sakra, píše se to gymnazium s měkkým i, nebo tvrdým y?“ Přešlapuje, přemýšlí, škrábe se na hlavě… a pak dostane nápad. Naloží mrtvolu do auta a odveze ji před poštu. Protože „pošta“ neobsahuje ani měkké, ani tvrdé y, takže to umí napsat bez chyby. 

Jo, je to špatný vtip, já vím. Ale asi chápeš, kam tím mířím. Když se dostaneš do situace, kterou neumíš vyřešit, nebo když se cítíš mizerně – je hrozně lákavé říct si: „No jo, mám ADHD, to je jasný, že to nezvládnu.“ 

Ale co když tu mrtvolu prostě naložíš a odvezeš před poštu? Nebo před samošku? Nebo třeba i do lesa – to je jedno. Tvůj mozek je plný kreativních řešení – a můžeš je využít ve svůj prospěch! 

Já to tak dělám. A když fakt potřebuju napsat gymnazium správně – no, od toho přece máme slovník. Anebo to prostě ten úkol deleguju na někoho jiného.  

Takže jo – některé dny tu mrtvolu odvezu před poštu. Jiné dny si vzpomenu jaké to y se píše v gymnazium. A někdy… no, nechám to na někom jiném. Pointa je: Rozhodla jsem se svůj mozek používat, ne se za něj omlouvat. Rozhodla jsem se smát svým podivnostem, ne se jimi nechat omezovat. A rozhodla jsem se jít na ten výšlap – i když je mlha. I když nesnáším velké lžíce. Protože na vrcholu, když se vyčasí… ten výhled za to stojí. 

Takže až příště budeš na cestě na kopec – s divnou vidličkou, rozblemcanou brokolicí, nebo metaforickou mrtvolou v kufru – vzpomeň si, že stojíš na svém vlastním kopci. Někdy je mlha. Někdy prší vodorovně. Ale ty si můžeš vybrat: Je to prokletí, nebo je to z toho vrcholu fantastický výhled? 

Pro mě? Já jsem si vybrala tohle: Jo, můj kopec je možná vyšší a strmější než u ostatních. Jo, možná musím občas jít oklikou. Ale ten výhled? Vidím věci, které ostatním unikají. Vidím vzorce. Vidím souvislosti. Vidím humor v absurditě. 

A hlavně: Rozhodla jsem se smát celou cestu nahoru. I když je vidlička divná. I když je brokolice rozvařená. Protože tohle je můj kopec – a já si určuju, jak ta túra bude vypadat. Ale tu brokolici mě radši nenuť jíst, jo? 

Mohla bych klidně udělat epizodu na několik hodin jen o podivnostech, které jsem tu zmínila. Třeba o tom, jak třikrát přetáčím zpátky film, protože jsem nepochytila, co se říkalo – a pak nepochytím, o co šlo ani podruhé, protože skroluju na mobilu nebo přemýšlím o něčem úplně irelevantním. 

Nebo jak googlím každou věc, co se jen trochu podobá faktu, zatímco koukám na televizi – protože můj mozek prostě nesnese nejasnosti. 

Ale pointa není udělat kompletní seznam. Pointa je, že tyhle drobnosti – ty divné, ty vtipné, ty nepraktické – jsou součástí krajiny. A tu krajinu jsem se naučila procházet. 

Takže – jak vypadá tvůj kopec? A důležitější: Jak ses rozhodla ho zdolat? 

Takže konečně jsi chtěla zašít tu děravou kapsu na bundě, ale místo toho jsi narazila na starý kufr z výletu do New Yorku a teď sedíš u počítače a hledáš nový seriál, kterým bys zabila tak nejmíň tři hodiny – tak ti slibuju, že máš co poslouchat, zatímco zase budeš adehádovat po okolí!